Českoslovenští piloti v RAF

17. srpna 2007 v 16:55 | http://cs-letci.wz.cz/ |  Historie
Řišský maršál Göring sebědomě prohlašoval, že jeho Luftwaffe smete britské letectvo z oblohy a umožní tak invazi do Anglie. A tak se rozhořel urputný boj ve vzduchu, který je nazýván bitvou o Británii. Stíhači Royal Air Force všech možných národností, mezi nimiž byli i naši, dokázali Němce odrazit a tím překazit Hitlerovi plány na ovládnutí britských ostrovů. Zde vyniká portrét nejúspěšnějšího pilota této bitvy Čechoslováka Josefa Františka, který za pouhých 28 dní sestřelil 17 nepřátelských letounů. "Nikdy ještě v historii lidských bojů nevděčil tak velký počet za tolik počtu tak malému", prohlásil britský ministerský předseda Winston Churchill, jako hold všem příslušníkům RAF.

Ale vraťme se zpět. Českoslovenští letci po příjezdu do Anglie byli posláni k urychlenému výcviku a již 12. července 1940 vznikla v Duxfordu 310. československá stíhací peruť. Za nedlouho vznikly další dvě československé perutě 311. bombardovací v srpnu a 312. stíhací v září. Naši piloti získali zakrátko mnoho vzdušných vítězství. V květnu 1941 byla ustanovena další československá peruť pod označením 313. peruť stíhacího letectva. Dobré výsledky, kterých naši dosahovali, zastiňovaly ztráty vynikajících letců.
Čechoslováci po boku svých spojenců byli velmi uspěšní a britské velení je za to oceňovalo nejvyššími britskými řády a vyznamenáními. 311. peruť, po úspěšném působení u bombardovcího letectva, byla na jaře 1942 odvelena k pobřežnímu velitelství, kde se zapojila do bitvy o Atlantik. Od roku 1942 spojenci začali přecházet do protiútoku. Velkým úspěchem bylo zřízení vyšší československé jednotky, stíhacího wingu začátkem května 1942. Prvním velitelem nově ustavené jednotky byl vynikající pilot a organizátor W/Cdr., škpt. Alois Vašátko.

V únoru 1944 se z Anglie vypravila skupina 20 letců, včele s F. Fajtlem do SSSR, aby zde bojovala po boku Rudé armády.

Na jaře roku 1944 vrcholily přípravy na vylodění spojenců ve Francii, bylo jen otázkou času, kdy všechno vypukne. Naši piloti směřovali stále hlouběji do týlu nepřítele a zdálo se, že německé impérium "mele z posledního". Konečně nastal den "D" a do boje se zapojili i českoslovenští letci, kteří zajišťovali vzdušnou ochranu invazním vojskům.

Spojenci rychle postupovali do srdce Třetí říše a válka se konečně chýlila ke konci. Poslední odpor byl definitivně zlomen 8. a 9. května 1945

Českoslovenští piloti se po dlouhých šesti letech konečně dočkali návratu do osvobozené vlasti. Stíhací perutě přistály 13. srpna a bombardovací peruť 20. srpna 1945. Také velké množství našich letců ve Velké Británii bylo zařazeno u nejrůznějších útvarů RAF mimo naše perutě.
Bohužel do své vlasti se ze Západu nevrátilo 511 letců. Čest jejich památce!

310. československá stíhací peruť

Vznik perutě se datuje na 10. 7. 1940, kdy po krátké karanténě byl personál zařazen pod velitelství 12. stíhací skupiny Fighter Command na letišti Duxford. Tam neprodleně českoslovenští letci zahájili bojový výcvik na britských strojích. Naším velícím důstojníkem se stal S/Ldr. Alexander Hess a britskou stranu zastupoval S/Ldr.George D. M. Blackwood pro lehčí komunikaci s naváděcími stanicemi.
Třistadesítka byla uznána bojeschopnou 17. 8. 1940, byla vyzbrojena letouny Hawker Hurricane Mk. I. a zasáhla do bojů nad jižní Anglií v slavné "Bitvě o Británii", kdy operovala v rámci prvního stíhacího wingu pod velením legendárního anglického beznohého stihače S/Ldr. Douglase R. S. Badera. V letecké bitvě , která se rozpoutala nad jižní Anglií a nad Londýnem, si peruť připsala nejvíce vzdušných vítězství. Její skóre do konce října 1940 činilo 40 a 1/2 jistých, 11 pravděpodobných a 6 poškozených strojů Luftwaffe. Smutné bylo, že v "Bitvě o Británii" padli v radách 310. perutě 4 piloti.
Po neúspěchu denní ofenzívy se Luftwaffe začala soustředit na noční útoky proti britským městům, a proto i 310. peruť byla převedena na noční létání, ovšem bez valnějších úspěchů. Došlo také ke změně ve velení. S/Ldr. Hesse vystřídal S/Ldr. František Weber a S/Ldr. Jerrard J. Jefferies-Latimer, DFC., dubloval za Angličany. Také ve výzbroji došlo k výměně Hurricanů Mk.I. za výkonnější Mk. IIA. Do poloviny roku 1941 bylo hlavní náplní perutě hlídkování nad konvoji. Potom byla peruť stažena do Skotska, kde došlo k přezbrojení na na stíhačky Supermarine Spitfire Mk. IIA. a vzápětí na vylepšenou verzi Mk. VB. Kompletní přezbrojení bylo dokončeno 31. 12. 1941 a třistadesítka byla zařazena do operační oblasti 10. skupiny Fighter Command na jih Anglie, kde prováděla známé "Convoy Patrols". Při těchto akcích dosáhli piloti perutě jen jediného sestřelu.
Dnem 7. 4. 1942 se stal velitelem perutě S/Ldr. František Doležal, DFC, který byl se jménem třistadesítky, až na krátké působení u 19. perutě, nerozlučně spojen. 8. 5. 1942 se 310. čs. peruť stala jednou ze tří perutí nově vzniklého československého wingu se základnou v Exeteru a dál operovala s ostatními československými perutěmi společně, až do úplného konce války.
Během své pětileté válečné historie, drží 310. čs. stíhací peruť několik primátů. Byla to jednotka, která nejdéle působila ve svazku RAF a z našich perutí zaznamenala největší skóre v počtu sestřelených nepřátelských letadel, což činilo 54 a 1/2 jistých plus 4 střely V-1, 20 sestřelů pravděpodobných a 32 poškozených nepřátel. Bohužel tyto úspěchy byly zaplaceny smrtí 31 pilotů.

311. československá bombardovací peruť

311. peruť u Bomber Command
Dne 20. července 1940 byla ustanovena v Cosfordu, při čs. výcvikové a náhradní jednotce letectva, samostatná "Bombardovací skupina" a zahájila výcvik. Potom se skupina přesunula na základnu RAF v Honingtonu, kde byla založena 2. srpna 1940 oficiálně 311. československá bombardovací peruť a zahájila letový výcvik na anglických bombardérech Vickers Wellington Mk IA a IC. Anglické velení zastupoval kanadský důstojník W/Cdr J. F. Griffiths, DFC a za naší stranu byl do čela perutě jmenován W/Cdr Karel Mareš-Toman, DFC. Pod vedením zkušených britských instruktorů byly sestavovány první šestičlenné posádky, samozřejmě podle britského vzoru, kdy byl kapitánem osádky vždy první pilot v jakékoliv hodnosti, což se ne vždy líbilo našim důstojníkům, když jim někdy veleli nižší šarže. To však netrvalo dlouho, protože naši vytvořili opravdu sehrané party a intenzivně se cvičily v nočních letech, protože RAF po neúspěchu několika denních náletů útočila hlavně v noci.
Již 10. září 1940 odstartovaly tři nejzkušenější posádky bombardovat nádraží v Bruselu. Od toho dne třistajedenáctka, jako první z našich, přenesla boj na uzemí okupované nepřítelem a i nad Německo, o čemž svědčí, že již 23. září 1940 bombardovaly tři letouny Berlín. Tohoto náletu se ve svých 42. letech zúčastnil i velitel peruti W/Cdr Mareš-Toman, DFC.
Z náletu na Berlín se nevrátila první posádka P/O Trojáčka, když při nouzovém přistání v Holandsku, 5 členů osádky padlo do zajetí a šestý se při zatýkání zastřelil. Potom naši bombardéři útočili průměrně každý čtvrtý den na nejrůznější cíle v Německu a v okupované Evropě, což bylo velice nebezpečné, protože je na trase čekala různá úskalí, od špatného počasí, nebezpečné ledové námrazy, záchytné sítě nočních stíhačů Luftwaffe, těžké protiletadlové palby, světlometů nad cílem a pak mnohdy museli dotáhnout poškozený stroj dlouhou trasou zpátky na základnu.
19. 3. 1941 ukončil svoji bojovou činnost u perutě W/Cdr Mareš-Toman, DFC a byl nahrazen W/Cdr Josefem Schejbalem, DFC. Ten byl vystřídán 3. 7. 1941 W/Cdr Josefem Ocelkou, DFC. To byl podle pamětníků nejpopulárnější velitel třistajedenáctky. Zakrátko ujala přezdívka "Vocelovej" a to nejen proto, že požadoval od svých podřízených maximum, ale i proto že s nimi létal do těch nejhorších akcí. Bohužel tento vynikající důstojník zahynul při cvičném letu, kdy již nepůsobil u 311. perutě. Od 20. 4. 1942 ho vystřídal ve velení W/Cdr Josef Šnajdr, DFC.
Závěrečným výčtem nelze postihnout vše co naši letci zařazení u Bomber Command prožívali, ale je faktem, že 311. československá bombardovací peruť v době 10.září 1940 do 25. dubna 1942 uskutečnila 1029 bojových vzletů za 152 operačních dní. Napadla celkem 77 cílů, z toho některé opakovaně, svrhla celkem 1310 tun bomb, sestřelila 3 jistě a pravděpodobně sestřelila 1 nočního stíhače a vypracovala se mezi nejlepší perutě Bomber Command. Následkem tohoto bojového úsilí byly i značné ztráty. Z celkem nasazených 53 osádek, bylo zabito a zajato 22 osádek a předepsaného turnusu 200 operačních hodin dosáhlo jen asi 12 osádek, a proto na základě těchto skutečností byla třistajedenáctka na jaře 1942 převedena ke Coastal Command, t.j. Pobřežnímu velitelství a na nový úkol se začala školit a doplňovat stavy na letišti Aldergrove.
311. peruť u Coastal Command
V rámci Coastal Command se třistajedenáctka zapojila do bitvy o Atlantik a začala provádět hlídkové a protiponorkové patroly ze základny Talbenny, které zpočátku směřovaly do prostoru Biskajského zálivu. Pro suchozemce, jakými českoslovenští letci bezesporu byli, nebylo snadné, létat mnoho hodin nad mořem ,snažit se objevit a případně zničit nepřátelské plavidlo. "Kdo nepřiletěl z moře hned po skončení operace, už se nikdy nevrátil. Biskaj a Atlantik požadovanou daň nevracely," bohužel to byla pravdivá slova pamětníků. Peruť v prvním období působení u Coastal Command létala na původních Wellingtonech ovšem v jiném zbarvení, ale v průběhu roku 1943 byla peruť vyzbrojena americkými letouny Consolidated B-24 Liberator GRV a GRVI, na kterých naši operovali až do konce války. V důsledku přezbrojení se peruť přesunula na základnu Beaulieu, odkud začala operovat s novými Liberatory a již první mise byla poznamenána ztrátou, kdy se nevrátil velitel perutě W/Cdr Jindřich Breitcetl, DFC s osádkou. Po jeho smrti se ujal velení W/Cdr Vladimír Nedvěd, MBE, DFC, který setrval u perutě do 2. 2. 1944 a poté byl vystřídán W/Cdr Josefem Šejblem, DFC.
Za jeho velení proběhla během února stěhování na jih Anglie, na základnu Predannack, kde jejím cílem bylo čištění prostoru průlivu La Manche a Biskajskeho zálivu od nepřátelských plavidel, v souvislosti s blížícím se vyloděním spojenců ve Francii. Po invazi během srpna 1944 nastalo "stěhování za ponorkami" na základnu Tain ve Skotsku, kde peruť zůstala v operační činnosti až do konce války i se svým posledním válečným velitelem W/Cdr Janem Kostohryzem, DSO.
Potom se přesunula do Manstonu a již jako transportní zajišťovala přepravu do osvobozeného Československa, kde se její příslušníci spolu s ostatními západními letci 21. srpna 1945, zúčastnili slavnostní přehlídky na Staroměstském náměstí v Praze.
Třistajdenáctka během působení u Coastal Command potopila jednu velkou nákladní loď, poškodila 4 hladinová plavidla a několik menších. Zaútočila na 35 ponorek, z nichž 4 potopila a vyřadila z boje přibližně 17 nepřátelských stíhačů.
Bohužel celkové ztráty 311. československé bombardovací perutě za pětileté působení ve svazku RAF činí 250 padlých příslušníků a 35 zajatých.

312. československá stíhací peruť

Založení v pořadí druhé československé stíhací perutě se datuje 5. 9. 1940 na letišti Duxford, odkud se záhy jednotka přemístnila na letiště Speke u Liverpoolu. Přeškolení na letouny Hawker Hurricane Mk. I., netrvalo dlouho, protože piloti byli vesměs ostřílení "rváči" z francouzské kampaně. Velení bylo zdvojeno, přičemž naši stranu zastupoval Slovák S/Ldr. Ján Ambruš a britskou S/Ldr. Frank Tyson.
8. 10. 1940 zaznamenal tříčlenný roj třistadvanáctky ve složení F/Lt. Gillam , P/O Vašátko a Sgt. Stehlík první sestřel německého Ju 88. Následovaly další úspěchy, ale bohužel i ztráty a omyly. Koncem roku 1940 převzal velení perutě S/Ldr. Evžen Čížek a hlavní činností byla ochrana konvojů. Ve velení perutě se postupně vystřídali S/Ldr. Jan Klán a S/Ldr. Alois Vašátko, kdy posledně jmenovaný vodil peruť až do založení československého stíhacího wingu, kde nastoupil ve funkci Wing Commandara, jako první velitel této vyšší letecké jednotky.
Rok 1941 byl ve znamení doprovodů bombardérů nad severní Francii, kde se piloti na tehdy již zastaralých Hurricanech utkávali z mnohem lépe vyzbrojeným protivníkem. Přesto se však rvali statečně, a proto je na místě se zmínit o P/O Otmaru Kučerovi, který tehdy vybojoval několik vzdušných vítězství.
Koncem roku 1941 bylo ve Skotsku uskutečněno přezbrojení na tehdy standardní stíhačku R.A.F. Supermarine Spitfire Mk VB. Od poloviny roku 1942 peruť operovala již v rámci československého stíhacího wingu.
Do konce války činilo celkové skóre třistadvanáctky 14 jistých, 9 pravděpodobných a 16 poškozených protivníků Luftwaffe.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.